Mateřství je krásné, naplňující, ale i křehké a náročné. K oslavě Dne matek přinášíme zamyšlení tří žen o tom, jak najít autonomii mezi mateřstvím a vlastní identitou, a o tom, co tvoří základní kameny výchovy i lásky.

Barbora Strýcová má na Instagramu připnuté tři příspěvky. První ji zachycuje jako vítězku Wimbledonu, druhý oslavuje narození dcery Josefíny a třetí syna Vincenta. To, že mateřství neznamená omezení ani konec sportovní kariéry, dokazuje i teď. Aktuálně se prosazuje v běžeckém světě a na slavném Bostonském maratonu dosáhla osobního rekordu.

Co vám mateřství přineslo, čím vás proměnilo?

Mateřství mi dovolilo být víc sama sebou než kdy dřív. Zní to možná zvláštně, ale právě skrze děti jsem postupně odložila spoustu naučených věcí a začala víc věřit intuici a instinktu. Zároveň mě donutilo lehce zpomalit způsobem, který bych si sama nikdy nedovolila. A naučilo mě větší trpělivosti.

Co vás na mateřství nejvíc zaskočilo? Kde se realita nejvíc rozešla s představou?
To, jak málo se mluví o jeho náročnějších stránkách. O té hloubce a intenzitě emocí, únavě, občasných chvílích bezmoci. O otázkách: dělám to dobře, jsem dobrá máma? Člověk má nějakou představu, ale realita je mnohem vrstevnatější. Ne horší, jen opravdovější.

Jak proměnilo váš vztah k vlastnímu tělu?

Neřekla bych, že se zásadně proměnil. Nevnímám ho jinak než dřív, spíš je k němu prohloubil můj respekt k tomu, čím vším si tělo prošlo a co dokázalo.

Jak mateřství ovlivnilo vaši práci a ambice?
Ambice mám pořád velké a práce je pro mě pořád důležitá. Proměnil se ale způsob, jak k ní přistupuji. Víc si hlídám, kam dávám energii a jestli to vedle rodiny dává smysl.

Máte šperk, který si spojujete s mateřstvím nebo jeho konkrétní etapou? Jaký příběh nese? A kdy ho nosíte?

Mám hodinky, které jsem dostala po narození dcery, a úplně je miluju. A pak prsten od Janji, který připomíná kořen stromu a symbolizuje pro mě silný symbol rodiny. Nosím ho ve chvílích, kdy si to chci připomenout a víc se na ten pocit napojit.

 

Emma Hanzlíková je historička umění, kurátorka a autorka, která se dlouhodobě pohybuje na pomezí výstavní praxe, psaní a práce s uměleckými sbírkami. Působí jako kurátorka sbírky v soukromé nadaci 8smička v Humpolci. Vedle kurátorské práce jsem součástí rodinného nakladatelství Meander, které se specializuje na výtvarně výjimečné knihy pro děti. Žije v Praze s manželem a třemi dětmi.

Jak to, že děti, které mají stejnou mámu a stejného otce, mohou být tak odlišné bytosti? 

Rozdíl vnímám hlavně mezi syny a dcerou. Hubert a Arne jsou citliví a vnímaví, ale takovou empatii, jakou má Karla, nemají. Zároveň si ke mně kluci nedovolí to, co ona. Moje babička říkávala mojí mámě: „Však ona ti to tvoje dcera jednou vrátí.“ A máma to pak říkala mně. Dcera se nějakým způsobem vymezuje, ale já tenhle princip vracení odmítám. Mám potřebu to rodinné řetězení přerušit, a tak Karlu o tuhle hlášku nejspíš navždy ochudím. 

Jak se dá skloubit mateřství, práce, akademická činnost a nezbláznit se? Jak hledáte rovnováhu?

Nechci, aby si ze mě někdo bral příklad. Jde to skloubit, ale není to univerzální cesta. Někdy je dost šílená jízda být v mojí hlavě. Na druhou stranu, když jsem zkusila i verzi být jen čistě máma, co chodí na hřiště, pere, vaří, hraje s dětmi stolní hry, cvičí s nimi na klavír a vozí je na kroužky, nebyla jsem to úplně já. Mateřskou jsem nikdy neměla, zato ctím prázdniny. Přes léto se vždy snažím být co nejvíc s dětmi. Byly i kruté chvíle, kdy jsem si levou rukou hrála s legem a druhou na počítači bojovala s deadlinem. Není se čím chlubit, protože jsem si to naložila leda sama.
Dobře mi dělá, když si čtu, pracuju na zahradě, chodím do kostela. Ráda plavu, hraju tenis, chodím běhat. Máme taky s mužem společné večery, kdy jdeme ven jen my dva. Úterky tak u našich dětí nejsou v oblibě, u nás naopak ano. Občas potřebuji být úplně sama. Když byly děti malé, dostávala jsem od manžela „odkojovací“ výlety, jela jsem do Koreje, Luhačovic nebo New Yorku.

Co vás děti naučily o světě? V čem jste díky nim lepší? 

Baví mě s nimi cestovat po světě. Beru je hodně s sebou, i když jde o pracovní cesty, a snažím se hledat balanc, aby to bavilo nás i je. Odmítám trávit čas jen dětskými atrakcemi. Teď v květnu pojedeme společně na Bienále v Benátkách. Nikdy bych si ale netroufla říct, že jsem díky dětem lepší. Nejsem moc trpělivá, ale snad si teď aspoň dávám větší pozor. Karla mi vždycky říká, když jí drtím ruku a táhnu ji ráno do školky, protože jdeme pozdě: “Mami, život nepospíchá!” To mám moc ráda.

Máte mateřství spojené se nějakým šperkem? Vnímáte šperk jako vzpomínku nebo talisman?
Moje máma nosila zlatý medailon s červeným rubínem. Šel otevřít jen ztěžka – a pokaždé si málem ulomila nehet – a uvnitř byla černobílá fotka táty. Chtěla bych něco podobného, jen jako triptych, abych si tam dala fotky všech svých dětí.
Máma taky často nosila na řetízku stříbrnou dutou kozačku, do které jsem jí jako malá strkala prst, když jsem jí seděla na klíně. Přijde mi příznačné, že si děti pamatují matky právě podle šperků. Jsou jim pověšené na krku stejně jako náhrdelníky nebo omotané kolem prstu jako prsteny.
Často s dětmi konzultuju, jaký šperk si mám vzít. Když mi ze zásnubního prstenu vypadl diamant, prožívaly to snad víc než já. Zajímalo by mě, které šperky se jim zapíšou do paměti z dětství se mnou. Vzpomínka je to tedy spíš pro ně, než že bych si pro sebe vytvářela zářez za bytí mámou. Nechala jsem si u Janji vytvořit růžové korály ve formě broží. Z velkého trsu se každému odřízl kousek. Inspirací byly renesanční obrazy Ježíška, na nichž má korál jako ochranný amulet.

 

Foto: Hana Knížová