Lucie Kratochvílová miluje módu s nakažlivou intenzitou. Její cit pro styl se propisuje do každodenní inspirace na Instagramu, vintage butiku Lula Vintage Prague i nového concept storu Lula Studio, kde propojuje výběrovou niché módu se současným uměním. Za pár dní odjíždí do Paříže vybírat nové kolekce na fashion week – ale když spolu mluvíme, nejvíc řeší něco jiného: jak si uprostřed splněného snu udržet klid a radost.

Jaké jsou teď vaše dny?
Čekala jsem, že se mi uleví, až otevřeme Lula Studio, protože týdny, spíš měsíce předtím jsem byla ve stresu, ale úleva nenastala. Je to blázinec, kdy se neustále učím spoustu nových věcí, je to jiný druh byznysu. První dny přicházelo spoustu lidí, ale nastaly i dny, kdy jich moc nepřišlo, což je prý sice v retailu normální, ale pro mě je to nová zkušenost. Musela jsem řešit i tým, vypilovat zákaznický servis, vnímám, že pořád je co zlepšovat. Je to těžké, ale zároveň hezké.

Otevření obchodu byl velký sen. Přináší vám teď radost?
Každou chvíli se mě někdo ptá, jak se mám, a já popravdě odpovídám, že velmi hekticky. Ale pak se zastavím a uvědomím si, že je to všechno super. Zrovna dnes ráno, když jsem šla na pracovní schůzku do kavárny po tom, co jsem odvedla děti do školky a do školy, jsem nad tím přemýšlela. Ano, jsem šťastná. Ale paradoxně ne kvůli byznysu, ale proto, že děti a rodina jsou v pohodě a že trávíme společně hodně času. Byť Lula Studio byl můj velký sen, ve vnímání aktuálního štěstí je teď spíš přihoršující okolnost. V denní agendě mi to teď přináší dost stresu a práce. Ale jakmile od toho odhlédnu, jsem šťastná. Není to tak, že si člověk něco vysní, stane se to a od té chvíle se vznáší na obláčku štěstí, vždycky je to něčím vykoupené.

Vnímáte Lula Studio Prague jako splněný sen?
 Je to cesta za snem. Vím, že jsem na začátku a že je třeba toho ještě hodně udělat. Potrvá roky, než si vybudujeme jméno a zákaznickou základnu. Beru to pokorně a opatrně. Uvidíme za pět let. Na druhou stranu dělat, co mě baví a růst v tom, to je splněný sen.

Co pro vás znamená svoboda?
Věřit sama sobě a tomu, že moje rozhodnutí jsou správná. Důvěřovat svému vnitřnímu kompasu a řídit se podle něj. To je svoboda. Celý život v sobě nesu pokoru a často i mnoho obav. Přesto mám silný vnitřní kompas, se kterým jsem se narodila. Jsem za něj vděčná a ani nevím, jestli se dá naučit. V pubertě jsem si připadala spíš nenápadná a introvertní. Trávila jsem hodně času sama se sebou, přemýšlela a vytvářela si vlastní názory. Možná právě proto dnes tolik důvěřuji své intuici. Nikdy jsem se příliš neopírala o self-help knihy ani o návody, jak žít.

Připadáte si svobodně i coby máma tří synů?
Připadám si vlastně nejsvobodnější, co jsem si kdy připadala. Žiju život takový, jaký jsem si přála, mám děti, po kterých jsem toužila. A i když vše s sebou přináší kopec povinností, tak ty plynou z mých snů. Mluvíme sice o svobodě a o tom, jak je pro mě důležitá, ale potřebuju mít hluboko zapuštěné kořeny, potřebuji svou rodinu, svou nejbližší smečku kolem sebe. Pro mě je svoboda být s nimi. A jako velmi osvobozující akt vnímám to, že můžu říct ne – třeba na účast na akcích, společenských událostech, a že místo toho odjedeme s dětmi stanovat do kempu.

Svobodomyslnost je znát i z vašeho stylu. Je pro vás móda zábava?
Totální. A ač to bude znít jako klišé, pro mě je móda vyjádřením duše. Vždycky jsem to tak měla. Na gymplu jsem nosila jako přezůvky lodičky a tvídové sukně přes džíny. Moje máma občas trpěla a třeba před rodinou oslavou mě prosila, ať se převléknu, ale já nechtěla, prostě jsem se cítila skvěle. Ale zároveň v tom nikdy nebyla nějaká touha po pozornosti. Je mi úplně jedno, jak kdo na mě bude reagovat. Ve vlastním stylu jde o to, že se v tom, co máte na sobě, cítíte dobře, a to ukotvuje vaše já před sebou sama i před celým světem.

Co váš styl formovalo?
Vidět reálné lidi, jak se oblékají ve velkých metropolích, v Paříži nebo v Amsterdamu. Vyrůstala jsem na módních magazínech, ale vlastně mě tak moc nebavily módní editorialy, ale bavily mě v tomto ohledu víc trochu bulvárnější plátky jako je In Touch, který ukazoval i styl celebrit, jak se oblékají mimo kamery.

Z vašich fotek na Instagramu člověk lehce nabyde dojmu, že se obléknete stylově, i když jdete ven s košem.
Umím si vzít tepláky. Jen k nim pravděpodobně přidám perly nebo lodičky. Potřebuju se cítit stylově, styl je bytostná součást mého já. Když byl covid, bylo to náročné období, náš syn byl nemocný, chodila jsem s ním často po doktorech a mohlo by se zdát, že móda byla to poslední, na co jsem mohla myslet. Ale přesto i v té době jsem se totálně vždycky oblékala hezky. Pro sebe.

Může být móda jako nástroj sebepéče?
Rozhodně. Občas mám pocit, že panuje názor, že když jste máma, musíte se upozadit a obětovat se. Já jako máma tří dětí jsem si ale nikdy nevyčítala nějakou péči o sebe sama. Ať to znamená cokoliv; jít na masáž, ke kadeřníkovi, přečíst si časopis, vypít si v klidu kávu…  Když o sebe pečujete, tak duší zůstáváte šťastní a těží z toho celá rodina. Jsem požitkář a ráda vnímám radost ze života.

Lula Studio propojuje módu i současné umění. Jaký vztah máte k umění vy sama?
Zatímco k módě jsem si našla cestu od mala automaticky, o umění jsem nevěděla nic. Dodnes ho objevuju, nacházím nové věci. Přistupuju k němu intuitivně, řídím se kritériem líbí-nelíbí. Ale zároveň vnímám, že umění potřebuje i kontext, a tak jsem pro účely Lula Studia, které kromě módy dává prostor právě i současnému umění, oslovila kurátorku, která vybrala díla, která ladí s mým stylem, a zároveň promyšleně ladí i mezi sebou.

Čím se ráda obklopujete?
S manželem oba milujeme mid-century nábytek, baví nás modernistický design. Máme vysněné křeslo Eames od Vitry, nábytek od Jiroutka, který jsme si nechali nákladně zrenovovat, máme Togo pohovku a zarámovaný Hermes šátek. Z umění mě těší obraz od Stanislava Ondruše, který mě zaujal na první pohled, a jemné dílo z vyřezávaného papíru od Renaty Machýčkové. Doma jsem k výběru umění přistupovala velmi instinktivně. 

Jak přistupujete ke šperkům?
Mé první šperky byly vintage, nacházela jsem je různě na bleších trzích nebo v anticích. Byla jsem straka, čím víc, tím líp a vždycky mě přitahovala estetika starožitných šperků. I Janju jsem objevila díky prstenu, který mi připomínal prsten jako po babičce.

Je pro vás důležitá symbolika?
Jak kdy. Někdy je šperk jen něco, co je krásné a neřeším to. A pak jsou šperky, které pro mě mají hlubokou hodnotu, a to jsou často právě šperky, které mám od Janji. Pojí se ke konkrétní události nebo emoci. Věci, které jsou nejen krásné, ale mají v sobě i příběh, mě hluboce zasahují. Je pro mě důležité, jaký vesmír kolem sebe značky staví, a ty pak vybírám i pro sebe.

Co vás teď zdobí?
Náhrdelník s můrami z kolekce Amor Fati a snubní a zásnubní prsten.

Přemýšlíte nad tím, že šperky mohou být i dědictvím?
Upřímně jsem vždycky toužila po dceři, které po mě dostane všechny ty krásy, ale mám tři syny, tak uvidíme. Jeden ze synů je dost zdobivý a toho by některé šperky bavily i teď. Často nad tím přemýšlím, kam se jednou moje sběratelské kousky, šperky nebo kabelky, dostanou. Jestli k ženám mých synů nebo k vnučkám.

Co je pro vás láska?
Elementární důvod žít.

Foto: Hana Knížová