Název výstavy tvé sbírky vychází z básně od Jana Skácela. Proč je pro tebe tak důležitý?

Skácel je pro mě – až bych řekla – životně důležitý. Docela hodně čtu, rodiče mě k tomu vedli od mala. Poezii jsem ale nikdy ráda neměla a nechápala jsem, co v ní lidé vidí. Pak mi asi před 15 lety dala kamarádka na Vyšehradě, což je moje vůbec nejoblíbenější místo, sbírku básní Smuténka. A já se na tom totálně zasekla. Líbí se mi na něm, jak se výběrem jednoduchých slov dokáže dotknout tvé duše. Popíše běžný moment, obyčejný předmět nebo i emoci takovým způsobem, že si uvědomíš její sílu. A i když miluju zdobné věci a dokonce i kýč, přitahuje mě Skácelova jednoduchost. Svým způsobem i jednoduchá forma života. Jeho básně mě nutí v rychlosti života zpomalit a vnímat maličkosti. Podobně na mě působí básně Pavly Melkové.

Odkud pramení tvůj vztah k umění?

Od malička jsem si kreslila, modelovala jsem koníky. Milovala jsem tajemno a záhady, třeba ve formě knih od Artura C. Clarka. Asi v deseti letech jsem si šla do knihkupectví na Příkopech koupit jeho knihu s úžasnou obálkou s křišťálovou lebkou. A hned vedle ležela knížka o Salvadoru Dalím, a mně to šíleně bavilo. Dalí mě později spíše zklamal, ale přivedl mě k surrealismu. Objevila jsem tak Jindřicha Štýrského, Leonoru Carrington, Maxe Ernsta a další.

Pamatuješ si chvíli, kdy jsi začala sbírat?

Jsem ten typ, co jde na procházku a přinese si čtyři šišky, kus mechu a větvičku. Sbírám všechno možný, třeba kachny a labutě, ty umělecké, ale i cetky z Kolbenky za pět korun. Touha hromadit to, co mě oslovuje, tam vždycky byla. Jako malá jsem sbírala nálepky a voňavé papírky, které jsme s dětmi měnili. Na akademii jsem si začala vyměňovat věci se spolužáky a bartruju dodnes. Vybartrované věci tvoří velký základ mé sbírky. Je to mnohem osobnější než nákup, který je jednoduše o „líbí, nelíbí“, „mám na to, nemám na to“. Dáváš tím druhé osobě také kus sebe zpátky. Musíme mít stejné hodnoty a navzájem nás musí bavit věci toho druhého.

Všechna díla jsou pro tebe velmi osobní, potřebuješ se jimi obklopovat a žít s nimi. Máš je ale i vystaveny ve svém showroomu, který se tak stal galerií.

Vždycky jsem chtěla mít galerii, a to jsem si svým způsobem splnila. Nyní otevírám nový showroom, kde budu na ten předchozí navazovat výstavami, už ale v menší míře. Nemohu si však pomoct a chci lidem, klientům, kteří za mnou přijdou, ukázat a inspirovat, že žít v umění je přirozené a že to obohacuje.

Máš i něco schovaného v depozitáři?

Ne, já v umění žiju, nepotřebuju a nechci ho hromadit, nezajímá mě jeho investiční potenciál, potřebuju se na něj dívat, užívat si ho. Každý den začínám s velkým hrnkem kafe, sednu si s ním na gauč, hřeju se jím o hrudník a koukám na umění, kterým mám pokrytý každý kousek stěny. Často si věci pokládám na zem, abych na ně mohla koukat.

Dokázala bys definovat svoji sbírku?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale rozhodně jsou v ní jen totálně srdcové věci. Když sleduju tvorbu umělce, není to tak, že bych od něj chtěla něco – cokoliv. Dílo se mě musí dotknout. Oslovuje mě tvorba, která čerpá z nejhlubšího nitra. Taková je například Louise Bourgeois, Kiki Smith nebo Tereza Štětinová. Je hodně ženská a nehraje si na to, že není.

Ve sbírce mám spoustu malých věcí. Přijdou mi intimnější a mám pocit, že udělat něco drobného je mnohem těžší, než udělat velkou věc, která oslní. Musí mít v sobě více síly, aby dokázala obstát a promlouvat k divákovi. Nová díla ke mně přijdou, když mě osloví. Zároveň mám ale takové pravidlo – když prodám svůj originální šperk, což se stává párkrát do roka, koupím si umění.

Ukázat svou sbírku veřejně je pro mě velmi osobní, až intimní. Je to pohled do mé duše.

Máš hodně děl od umělkyní, má to svůj důvod?

Není to tak, že bych vědomě více tíhla k ženskému umění. Musí mě promlouvat samotné dílo. Zároveň ale když přijdu do galerie a vidím tam dobré věci od ženy, cítím hroznou pýchu, že to dala. Opravdu není lehké prosadit se, a už vůbec ne v umění. Fascinuje mě, že i s rodinou a spoustou povinností neutuchá ta obrovská touha tvořit. Asi proto ke mně ženské umění tak moc oslovuje, protože cítím jejich niternou potřebu, aby věci vznikaly. U mužů je tam často více racia, ale samozřejmě ne vždy.

Sama pracuješ se symboly, objevují se i na dílech ve sbírce. Jsou to třeba vlasy nebo oči.

To, že se některé opakují, mi došlo až s přípravou na tuto výstavu. Často pro mě znamenají něco osobního a asi mě podvědomě přitahují. Vnímám je subjektivně a projektuji tím sebe do obrazu, buduji si s ním pouto. A to i přes to, že by ten samý symbol umělec interpretoval úplně jinak. Třeba cop a vlasy pro mě ztělesňují ženství, to, že o sebe pečuješ jako o ženu.

Při první návštěvě New Yorku jsem v MoMě narazila na malinkou antickou sochu, na které byly oči, od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Měla jsem pocit, že mě někam stahují a já nevím kam. Byla jsem se na ně podívat ještě dvakrát a s každou návštěvou města jdu znova. Oči pro mě mají velikou sílu.

Jak objevuješ nové umělce?

Chodím na výstavy i na klauzury škol. Často umělce sleduji dlouho, protože až časem se projeví, jak moc velké je ono vnitřní pnutí, které ho nutí tvořit. Přežít totiž i po škole není jen tak a spousta lidí se vydá jiným směrem.

Obecně si nenechávám nikým radit a o tom, co mám sbírat, už vůbec ne. Výjimkou jsou díla od nežijících umělců, která konzultuji s Honzou Třeštíkem, se kterým máme blízký vztah. Věřím jeho znalostem i tomu, že mi poradí dobře.

Máš kořeny v Srbsku, ale většina umělců ve sbírce jsou Češi. Zahraniční umění tě neláká?

Je zajímavé, že ráda jezdím za uměním na Art Basel, Biennale v Benátkách, ale vůbec nepřemýšlím nad tím, že bych si mohla něco koupit. Nedávno mě ale oslovila jedna Polka, od které bych dílo chtěla, a pokukuji i po jedné srbské umělkyni.

Jak vnímáš umělce a jeho dílo, jsou to dva oddělené světy?

Myslím, že úplně naopak. Umění odráží určitou citlivost a ta citlivost vyvěrá z toho, co je uvnitř, je odrazem tebe a tvé osobnosti. Pokud si přeji nějaké dílo vlastnit, potřebuji, aby se mnou osobnost umělce rezonovala. Když se ale půjdu podívat na výstavu, je to něco jiného, tam hodnotím jen kvalitu díla.

Je pro tebe výtvarné umění inspirací i pro vlastní tvorbu?

Ve své tvorbě vycházím především z volného umění. Důležitou inspirací už od střední školy pro mě byli prerafaelité (skupina anglických umělců poloviny 19. století, pozn. red.) a jejich secesní estetika, symbolismus a práce s barvou. Ke šperku přistupuji jako k soše.

Kdyby sis mohla přát jakékoli dílo, od koho by bylo?

Asi od Leonory Carrington, Louise Bourgeois nebo socha od Karla Malicha. Malicha miluju.