Tereza Štětinová je sochařka, výtvarnice a učitelka, která svou kreativitu i životní rovnováhu hledá mezi Prahou a Vysočinou. Otevřeně mluví o mateřství, víře, umění dovolit si pauzu a o tom, jak objevila sílu přítomného okamžiku, a jak jí k tomu pomohla nečekaná zpověď u táboráku.

Její sochy jsou záznamy vzpomínek a příběhů, které se dotýkají toho, co je mezi námi nejdůležitější – rodiny, mateřství a vnímání přírodních zákonů. Každý materiál, každý symbol nese sílu okamžiku, který se už nikdy neopakuje, a Tereza je ráda, když na svých  sochách může pracovat nejen duševně, ale i fyzicky – když nese stopy myšlenky i sochařského dláta.

„Sám člověk toho dokáže jen málo, ale díky spolupracím se posouváme, nejen profesně, ale i osobně.
A k tomu všemu je potřeba i pokora.“

Pro mnoho lidí je nyní velké téma odstěhovat se pryč z velkoměsta. Místo malého bytu mít domeček, místo večerky za domem les… Jak u vás probíhá žonglování mezi městem a venkovem?
Jednu dobu mi chyběla příroda, ale ne venkov. Čím víc jezdíme s rodinou na chatu, tím častěji se mi vrací hezké vzpomínky na život na vesnici, kde jsem vyrostla. Život ve venkovské komunitě má své mouchy, ale tím, že tam nežijeme trvale, nepotýkáme se s každodenními problémy života na venkově a užíváme si jen to krásné. Chatu, kterou nám staví Facha Architekti, máme navíc takřka na samotě. A já pořád miluju i Prahu. Zbožňuju, když jsme v Praze a já můžu jít do kavárny, pěkně se obléknout,
vidět se s přáteli nebo jít s dětmi do muzea. Ráda to střídám. Ideální by pro mě bylo mít to půl napůl.

V čem je výhoda života na venkově?
Užívám si to, jak tam mohu svobodně tvořit. V ateliéru v Praze se bojím, abych někoho neobtěžovala hlukem, když brousím kameny. Na chatě si mohu tvořit naplno, jak potřebuji. Odsýpá to tam, a navíc jsem tam i sama se sebou úplně jinak napojená. Jsme na samotě u lesa. Chodíme k řece, manžel medituje a teď se k němu přidala i dcera. Děti se samy pohybují po velkém pozemku. Důležité je také zmínit, že si lidi na vsi pomáhají. V místě, odkud pocházím, je zvykem se o sebe navzájem starat. Třeba zapadnete autem a přijede kamarád s traktorem a vytáhne vás. A vy zase na oplátku pomůžete s tím, co umíte vy.

DOVOLIT SI VYPNOUT A NEDĚLAT NIC A NECHAT VĚCI PLYNOUT

Jak tvoříte? Kdy k vám nejčastěji chodí múzy?
Když se zklidním… Ony chodí pořád, ale letos jsem měla náročnější konec školního roku. Po mateřské se synem Františkem jsem toho vzala na sebe hodně a přetáhla jsem se. Byla jsem opravdu vyčerpaná. Dopřála jsem si dva týdny, kdy jsem nic nedělala – vůbec jsem nepracovala na svých věcech. A velmi mi to pomohlo. Mohla jsem se soustředit jen na to, abych si dovolila zklidnit se a občas jen přemýšlet. Potřebovala jsem to. Hodně mě v tom podpořil manžel, ostatně jako ve všem, co dělám. Jela jsem v obrovském zápřahu a cítila jsem, jak jsem nervózní, jak se mi myšlenky točí dokola, pochybovala jsem, jak všechno zvládnu, a přemýšlela, jestli rodinný rozpočet unese náklady na novou výstavu. Tak jsem si dala dva týdny nicnedělání. Byla jsem jen s dětmi, užívali jsme si každý den, a najednou jsem stála nad kameny, budoucími sochami, byla jsem vykoupaná z řeky a přesně jsem věděla, co budu dělat. Okamžitě jsem začala tvořit, a pak to jelo, u jedné věci mě napadaly další. Poprvé jsem zažila, jak přínosná a léčivá může být pauza.

Mluvíte o zážitku, které může být důležité pro mnoho z nás. Totiž umění dovolit si nedělat nic. Vzít si dovolenou a opravdu nepracovat, vypnout, nastavit si out of office, dopřát hlavě relax…
Víte, co je na tom ještě zajímavé? Vzpomínám si na zážitek, když měl náš tříletý syn toto léto křtiny. Byla to velká sláva na Vysočině. Den před tím jsme na chatě měli táborák a přijel pan farář, aby mě vyzpovídal a také lépe poznal naši rodinu. Setkali jsme se u ohně, kde jsme spolu povídali a opékali buřty. Zpovídal mě při západu slunce, zrovna byl úplněk. Svátost smíření má svá pravidla, a řešili jsme i věci, které mě trápily. Na konci mi pan farář řekl, že mu padl na mysl Kazatel, kapitola 3 verš 1-8: všechno má svůj čas a své tempo. Je na místě odpočívat stejně jako pracovat, je na místě se zlobit i být spokojený, smutný i radostný. Je to krásný text, který mi velmi pomohl a dodnes mi pomáhá.
V dnešní době má člověk často pocit, že musí na sobě neustále pracovat a něco měnit. Je fajn si připomenout, jak důležité je někdy věci pustit a polevit. Občas si sama nalhávám, že to nejde, že doma nemohu mít neuklizeno, že nemohu přestat prát nebo tvořit. A co když přestanu tvořit navždy. V módu přetížení mě přepadá zvláštní panika a strach ze všeho.
Kazatele kapitolu 3 mám proto přefocenou v telefonu a připomínám si verše. Díky nim si mnohem víc uvědomuji, na co je čas a na co není, třeba že je čas stárnout.

Co v kontextu stárnutí vnímáte nejpalčivěji?
Člověk si v životě prochází mnoha fázemi. Samozřejmě mě někdy raní, když si uvědomím, že třeba na třetí dítě teď nejsou peníze, a až někdy budou, mé tělo už může říct, že je pozdě. To jsem v sobě dlouho řešila. Mám nějaké dlouhodobé zdravotní starosti a zároveň nemáme úplně ideální finanční zázemí. Přesto jsme s mužem po třetím dítěti toužili. Hodně a hluboce jsem se nad tím zamýšlela. Bylo velmi těžké přijít na to a pojmenovat, že jedním z důvodů, proč jsem třetí dítě chtěla, bylo černé svědomí – že jsem třeba v některých momentech nevěnovala dost času Františkovi, protože je druhé dítě, a že bych na třetím dítěti chtěla něco napravit. A zároveň jsem cítila, že možná nejlepší rozhodnutí bude nechat věci plynout: co se stane, stane se. Hlavně teď bych měla být s těmi dětmi, které mám, a nepřemýšlet, že bych to do třetice chtěla dělat ještě líp a být ještě lepší máma. Protože my jako mámy dnešní generace máme stále pocit, že chybujeme. Mateřství je v tomhle ohledu náročné. Ale říct si: „Dělám, co můžu, a nemusím stále něco napravovat, ale můžu si užívat přítomnou chvíli,“ to je uvědomění, které mi přinesla zpověď. Hodně se drápu v tom, co jsem v životě udělala špatně, pochybuji o sobě, ale když jsem si uvědomila, že své zkušenosti můžu aplikovat na své děti a nepotřebuji k tomu třetí dítě, zažila jsem opravdové osvobození.

Jak důležitá je pro vás víra?
Čím dál víc. Na základní škole jsem chodila na náboženství a bývala jsem v kostele i několikrát týdně. Na umělecké škole jsem prošla určitou krizí víry, ale nebylo to jen tím, že jsem byla puberťák. Mělo to i jiné opodstatnění – potřebovala jsem se zbavit ortodoxní představy náboženství.
K víře jako takové, k rituálům a ceremoniím jsem se začala vracet až tehdy, když první dcera Lotka nastupovala do školky. Shodou náhod se jednalo o katolickou mateřskou školu sv. Klimenta na Praze 7 a velmi krásně tam víru pojali. Rituály a ceremonie, ze kterých jsem byla v dětství unavená a až svázaná, jsou teď jiné. I díky tomu, že mámeštěstí na úžasného pana faráře, který slouží u nás na vesnici. S ním se mohu bavit i o tom, co mi na víře nebylo příjemné, a svěřit se i se svými pochybami.

V čem ty pochyby byly?
Katolická církev v sobě nese zvláštní trpitelství, které mi vždycky vadilo. Ale nemusí to tak být, když natrefíte na skvělého kněze, který vybírá určité texty a mluví otevřeně, a aktuálně. Ale jinak je víra jednou z forem meditace a práce na sobě. Koncentrovat se na daný okamžik, to mají všechna náboženství společná.

UČITEL A SÍLA OMLUVY

Zmiňujete důležitost člověka, konkrétní osoby, která dokáže interpretovat a dovede směřovat dobrým směrem. Je dobrým učitelem. To je i pro vás téma, sama jste učitelkou na základní umělecké škole. Jak vnímáte pozici učitele?
Čím víc učím, tím víc si uvědomuji, že učení není snadné. Je to velmi psychicky náročná práce, a to učím fajn předmět – výtvarnou výchovu na ZUŠce. S dětmi pracujeme v tříhodinových blocích, a pro spoustu z nich je to velmi dlouhá doba, těžko se soustředí. Vidím velké rozdíly, jak dnešní děti vydrží pracovat – poznám, které z nich dostaly smartphone moc brzy, ti často nedokážou udržet pozornost delší dobu. Takže učíme děti se uklidnit, pracovat pomalu a soustředit se na jednu věc dlouhodobě.
Moc ráda učím, baví mě práce s dětmi, a zároveň si uvědomuji, jak tenká je hranice mezi „být hodný a nedůsledný“ a „být hodný, ale přísný a důsledný“. Těžko se to balancuje, a navíc když učitel či učitelka mají vlastní děti, únava z výchovy doma může ovlivnit energii ve škole. Když řešíte špatné nálady doma a současně učíte děti, které samy nemají dobrou náladu, je těžké udržet balanc.

I učitel je jen člověk.
Věřím, že funguje omluva. Když je toho hodně a někdy děti zlobí a učitel zvýší hlas, je pak důležité to v hodině uzavřít a probrat to. Říct: „Vím, neměla jsem reagovat takhle, a je mi to líto.“ Je nutné o věcech mluvit.

Měla jste ve svém životě učitele, na které vzpomínáte?
Měla jsem štěstí na skvělé učitele. Na výtvarku na ZUŠce ve Velkém Meziříčí paní Mastnicovou, ta byla báječná. Pak jsem chodila na vesnici do školy hmatového modelování, kterou vedli manželé Axmanovi. Tereza Axmanová mě učila kreslit, Štěpán modelovat. Na střední škole jsem měla zásadních učitelů hodně, stejně tak na vysoké byli skvělí profesoři. Ale myslím, že enormně záleží na tom, koho potkáte v mladém věku, když jako dítě začínáte tvořit.

Jak učíte vy?
Snažím se u dětí talent neudusat tím, že co nejvíc chválím a podporuji v originalitě. Dítě překoná nějakou překážku, třeba dokončí zdlouhavý úkol, oceňuji to před všemi. Neulevuji jim, ale když něco zvládnou, pojmenuji jejich úspěch a nabídnu malou odměnu či úlevu v podobě úkolu, který si mohou vybrat podle sebe. To je důvod, proč ráda učím na ZUŠce – mohu pozorovat vývoj dětí, pomáhat jim najít věci, které je baví, překonávat se, a připravovat je třeba i na umělecké školy. Učím děti od pěti do osmnácti let. Starším pouštím hudbu, podcasty z Českého rozhlasu, mluvíme o knihách, které čtou oni, i které čtu já. Být učitelem není jednostranné předávání informací, funguje to obousměrně.
Před pár lety jeden z mých žáků prošel tranzicí. Cítil podporu nejen od spolužáků, ale i od vedení školy, které nemělo problém psát mu vysvědčení v mužském rodě. Jeho maminka mi pak řekla, že alespoň jednou týdně se mohl ocitnout v bezpečném prostředí, kde byl spokojený a nemusel s ničím bojovat. Je fascinující sledovat vývoj osobností a uvědomit si, jak silný dopad může mít škola na jejich prožitky.

Vedete k umění i své děti?
Lotka od mala přirozeně kreslí. Už od osmi měsíců se válela na papíře, který jsem měla na zemi nachystaný na svoji práci, a s pastelkami v ruce kreslila. Tvoří dodnes a zdá se, že se v umění opravdu nadšeně utápí. Kreslí komiksy a neustále něco vytváří. František se mnou občas něco kreslí, ale daleko víc ho táhne hudba, má v sobě rytmus, pořád zpívá a bubnuje. Co mají společné? Nesnášejí vernisáže. Na výstavy chodí, a když se jim něco nelíbí, umí to dát najevo. Snažím se, aby je umění nezatížilo, ale bavilo. Nemusí se mu věnovat, ale byla bych ráda, kdyby ho brali jako součást života. Klidně jako diváci.

MATEŘSTVÍ JAKO KLÍČ K SEBEDŮVĚŘE

Jak vás změnilo mateřství?
Zásadně! Mám potíže se sebedůvěrou, a jestli mi něco pomohlo získat ji, je to právě mateřství. Dokázala jsem poděkovat svému tělu a v umění jsem se přestala bát. Šla jsem do toho po hlavě. Už v těhotenství ke mně přišel nový pocit, že si chci dělat, co chci, a nebudu se ohlížet na to, co si o tom myslí ostatní – myslím tím ve svém uměleckém vyjádření. Děti jsou pro mě obrovský smysl života. Celý život jsem toužila po rodině, a jestli jsem si něco opravdu niterně přála, bylo to mít děti; všechny ostatní touhy přišly až potom. S mým mužem Romanem to máme společné – děti nás obohacují a baví nás je pozorovat, jak si hrají a objevují svět.

Není magie života, že v okamžiku, kdy přišlo toto uvědomění, se vám začalo dařit i v umění?
To ještě chvíli trvalo. Když se mi narodila Lotynka, nemohu říct, že by se mi hned nějak zvlášť dařilo. Ale méně mě to trápilo. Od samého počátku mých snah jsem ale cítila silnou podporu žen. Moje první objektové práce koupila kurátorka Valérie Horváth, tehdy ještě Dvořáková. A Janja Prokić byla jedna z prvních, kdo moje věci ocenily. Zcela na začátku mé tvorby, ještě před dětmi, jsem pracovala na výstavě s Annou Hulačovou a Karolínou Rosí. Byly jsme kamarádky i kolegyně a vzájemně se podporovaly. Moje přítelkyně jsou pro mě velkým životním štěstím. Ale celkově je mým nejlepším přítelem a spolupracovníkem můj manžel. Myslím, že on mi dodával nejvíce odvahy v momentech, kdy o mě nikdo nevěděl.

Co byste zmínila jako důležité chvíle pro vás jako pro umělkyni?
Mám pocit, že je to hodně dílem náhody. Je spousta žen, které tvoří nádherné věci, a přitom si toho zatím nikdo nevšiml. Já měla štěstí i na spolupráce, které mi přinesly větší viditelnost, ať už šlo o články v magazínech, nebo spolupráci s parfumérským domem Pigmentarium.

ŠPERKY S VELKOU SILOU A MAGIÍ

Jaký máte vztah ke šperkům?
Když jsem byla malá, šperky mě vůbec nelákaly a nechtěla jsem je nosit. V pubertě jsem dostala prsten od babičky, občas jsem ho nosila. Dnes nosím jen snubní a zásnubní prsten od manžela. Dovedu si představit, že bych nosila šperk, který zdědím po někom, koho jsem hluboce milovala, ale kupovat si šperky například v antiku si neumím představit. I když mi nevadí oblečení ze sekáče, šperky mají podle mě v sobě energii nositele. Každopádně – dříve jsem šperky nosila jen občas.

Kdy se to změnilo?
Jednoho dne se mi ozvala Janja a nabídla mi, že si se mnou vymění dílo. Tehdy jsem si vůbec nevěřila a překvapilo mě, že by právě ona, umělkyně, kterou roky obdivuji, chtěla se mnou něco měnit. Její šperky vnímám jako sochy.
Tenkrát jsem moc toužila po druhém dítěti, ale otěhotnět se mi nedařilo a měla jsem za sebou jedno zamlklé těhotenství. Řekla jsem to Janje a ona mi poradila, že potřebuji měsíční kámen. Vybrala jsem si prsten Šišku právě s tímto kamenem. Nasadila jsem si ho a do dvou týdnů jsem otěhotněla. Od té doby ho nosím skoro pořád, je pro mě symbolický a pracuje se mnou: když se cítím přetížená nebo procházím těžkými chvílemi, prst pod ním zčerná.

Nejčastěji nosím také drobný náhrdelník s malým plamenem Lumo, který je pro mě svou jednoduchostí velmi silný. Šperky od Janji nosím denně, mají pro mě velkou sílu a magii. Vnímám, že do nich vkládá svou víru v dobro, rozumí přírodě i symbolům, a
její šperkům důvěřuji, co se týče energie.

Zmínila jste, že nakupujete v secondhandech. Jak vnímáte módu?
Jsem opravdový hadrář, módu miluju! Když jsem byla malá, nechtěla jsem se strojit, nosit šaty, chtěla jsem být spíš jako kluk. Ne že bych pochybovala o své ženskosti, ale vyrůstala jsem na vesnici a navíc chodila do kostela, kde jsem vnímala, že kluci a muži mají mnohá privilegia a ženy bývaly utlačované.
Situace se změnila na střední škole, ale rodina neměla peníze, nebylo v té době obvyklé jezdit nakupovat oblečení tak často a nic moc nebylo a nesedělo, a tak jsem v módě experimentovala, batikovala a zkoušela různé věci. Později v průběhu vysoké školy jsem začala spolupracovat se stylistkou Janou Kapounovou, pomáhala jí a díky ní jsem začala vnímat módu jako formu vlastního projevu. Uvědomila jsem si, že nemusím mít jednotný styl, ale mohu i s módou pracovat intuitivně, stejně jako se vším, co v životě dělám.

O MATERIÁLECH, KTERÉ KLADOU SYMPATICKÝ ODPOR

Vaše cesta k sochařství nebyla zcela přímočará, studovala jste fotografii na pražské FAMU. Odkud kam vedla?
Na základní škole jsem chtěla dělat keramiku. Na střední školu jsem šla do Jihlavy, kde tehdy učili čerství absolventi AVU a FaVU a také skvělí starší učitelé. Jedním z nich byl úžasný pedagog na fotografii. Tehdy jsem hodně dělala grafiku i sochu. K fotografii jsem se postupně ubrala, protože tehdy nikdo na škole nikdo moc tuto disciplínu nedělal a mě to nějak samo šlo. Po maturitě jsem se na první pokus dostala na FAMU, ale už tam jsem cítila, že mám tendenci věci lámat přes koleno. Fotila jsem krajiny na staré materiály – čím více prošlý film, tím lépe, a čím víc to bylo o náhodě, tím víc mě to bavilo.
Doteď mám fotografii ráda, ale postupně jsem se vrátila k jisté technologické rozmanitosti. Nejsem stavěná na to, abych dělala jen jednu věc, pořád mám tendenci kombinovat různé přístupy. Sedí mi práce s kamenem a dřevem, materiály, se kterými pracuji nejčastěji, protože kladou odpor. Je u toho přítomná fyzická práce, můžu se dotýkat materiálu a fungovat s ním díky silnému dotykovému prožitku. Po škole jsem se proto vrátila k objektu, chybělo mi to.

Jak vám přicházejí symboly, které pak do svých soch zpracováváte?
Hodně čtu, literatura je obrovským zdrojem inspirace. Čtu různé žánry a mám ráda výkladové slovníky symbolů, jeden mám na nočním stolku vlastně pořád. Pracuji se vzpomínkami z dětství, zpracovávám vlastní pojetí katolické víry a kulturní archetypy.
Do mého umění se odráží i moje děti, jejich otázky a pohledy.
Vzdělávám se i každým dialogem s lidmi a velmi mě ovlivňuje příroda. Ta se například otiskne do témat nové výstavy, která se otevře 6. října v Lucie Drdova Gallery.

Je nějaké dílo, které byste nikdy neprodala, které je pro vás zásadní?
Mám takové tři věci. Bylo to křídlo, které mělo být mou první velkou akvizicí, ale rodina mě tehdy poprosila, jestli by to nemohlo být na hrobu dědečka. Akvizici jsem odmítla a křídlo je dnes na jeho hrobě. Bylo to v době, kdy jsem začínala a vlastně jsem pořádně nic neprodala, tehdy jsem se rozhodla, že jsou důležitější věci než peníze.
Potom se mi podařilo udělat hlavu mého dědečka z mramoru, kterou jsem dala mamince k narozeninám. A poslední věc, kterou jsem odmítla prodat, byla onyxová soška mé dcery Lotky, zobrazena zezadu a držící panenku. Původně jsem ji chtěla dát Lotce, ale ona ji nechtěla. Bylo to zvláštní, jako by vycítila, že socha je o předávání břemene z generace na generaci žen. Nakonec má sošku moje teta Ivana.