Náušnice plamínky s brilianty

Kolekce Lumo zpracovává křehké téma světla. Motiv ohně a plamene jako symboly vnitřní síly, životodárnosti a bezpečí se staly nositeli myšlenky, že péče o své vnitřní světlo poskytuje jedinci možnost vnímat krásu a laskavost kolem sebe i v těžších okamžicích. „Je důležité se o své vnitřní světlo starat a vědomě ho kultivovat. Temnota je bohužel rychlejší a pro lidstvo často přitažlivější, a tak může světlo v nás velmi snadno pohltit a udusit. Každý si světlo představuje jinak. Přemýšlela jsem, co znamená pro mě, a mám ho spojené s plamenem svíčky. Pamatuji si ho ze starých obrazů v kostelech i z chrámů a svatostánků samotných. Oheň a světlo je život…“ popisuje Janja.

Pro kolekci jsou zvolené minerály, které jsou na světlo strukturou i silou napojeny. Hlavním kamenem kolekce je zářivě oranžový Spesartin, vzácný oranžový granát symbolizující oheň a plamen. Má zde úlohu rozháněče tmy a neomylného hledače světla. Podle pověsti ho u sebe nosil Noe jako ochranný kámen, který dokáže rozsvítit noc a najít cestu z temna. Nová naleziště Spesartinu se dlouhodobě nedaří objevovat a kámen je stále vzácnější. Druhým je Tanzanit, jehož jedinečná vlastnost se probouzí až v rukou citlivého brusiče. Kámen se na fazetách z jedné strany dokáže třpytit modře a z druhé fialově. V člověku dokáže sesbírat poslední zbytky sil a dát mu schopnost překonat obtíže a jít na své životní cestě dál. Posledním je Morganit, takzvaně vztahový kámen, který má sílu člověka vést správnou cestou. Podporuje soulad s vnitřním světem a pomáhá mu hledat cestu k tomu, co ho obklopuje, s láskou a pokorou. Pojí se se sakrální čakrou a svého nositele posouvá v životě dál. Výběr kamenů je barevně inspirován díly oblíbeného umělce Caravaggia, který ve svých obrazech často maloval drapérie v výrazných odstínech oranžové a modré.

Světlo je v nitru.

v hluboké roklině 
mezi myslí a srdcem

putuje
struhami
do rukou
přes zápěstí

do nohou
klínem

šíjí
k uším
kde se rozezní

violou
chvěním křídlel
květin
chmýří

očí

 
hlasem blízkých
co nejsou
těch
co jsou
obrazem dalekých cest
vzpomínkami

hebkostí dětství
co září celé
průzračně

den po dni 
roste tělo
obaluje se 
láskou
proti
temnotě
 
ví o tom

stářím na dotek
vrásčitým
mezi skvrnkami
plují modré řeky
k jezeru světla

V každou chvíli
úzké paprsky
pronikají póry

To málo, co září ven

Kolik světla,
co nelze vidět
je v nás