Janja Prokić představuje svou novou kolekci šperků Albedo a při té příležitosti rozmlouvala s britskou fotografkou a dokumentaristkou Mary McCartney o síle přírody, emocích, potřebě samoty a o životě.  Rozhovor je malým nahlédnutím do jejich tvůrčích světů a zároveň úvodem ke kampani, kterou vám již za několik dní představíme.

Janja: Kdy jsi se naposledy ztratila někde mezi zemí a nebem?

Mary: V jezeře! Miluju, když se můžu ponořit do vody a jen tak se vznášet na hladině. Připomíná mi to pocit, jako bych se ztrácela v prostoru. Všechno pustím z hlavy a vracím se blíž a blíž k přírodě. Když cítím stres nebo napětí, pomáhá mi jít do lesa – a úplně nejlepší je skočit do přírodní vody a nechat se nadnášet. To mě vždycky restartuje. Kde se ztrácíš ty?

Janja: Na své chalupě v lese. Potřebuji být hodně o samotě a v přírodě. Chodím do lesa a toulám se po nevyšlapaných cestách – ne po těch, kudy chodí všichni ostatní, ale miluju, když zajdu hluboko do lesa a sleduju zvířecí stezky, kudy chodí třeba jeleni. Dají se najít podle drobných stop, člověk pak sleduje tyhle úzké, krásné cestičky a nikdy neví, kam ho zavedou.

Mary: Je to podobné, jako když jdeš do lesa a prostě pozoruješ stromy, postupně se pro tebe stávají přáteli. Každý z nich má jinou povahu. A miluju mech. A kapradiny. Takže to zní dost podobně: prostě jít do lesa, všechno vnímat a pozorovat. Restartovat se a nechat rostliny, aby se mnou komunikovaly.

Janja: Co pro tebe znamená cítit skutečné spojení s přírodou?

Mary: Před pár lety mi při jedné procházce přišlo, že větve stromu byly jako paže natažené k objetí. Řekla jsem si: „Dobrá, jdu do toho!“ A došla jsem ke stromu a objala ho. Spojení s přírodou rozhodně cítím. A v rámci výstavy, na které právě pracuji, chci mít celou sekci věnovanou přírodě, a konkrétně stromům.

Janja: Když jdu do lesa, mám pocit, že po nějaké době se i oči nějak přizpůsobí a začnou vnímat i zvířata, která jsou jinak skrytá. Třeba ptáci s peřím, díky kterému jsou v lese úplně maskovaní. Když jste dlouho v klidu, začnou vylézat. Můžete si tak všímat detailů, které by vám jinak unikly. Pokud totiž nejste vnitřně vyrovnaní, prostě je nevidíte.

Mary: Je to podobné jako s koňmi, ke kterým cítím velkou lásku. Vyrůstala jsem mezi nimi, takže se s nimi cítím úplně přirozeně. Nedávno jsem se seznámila s člověkem, který v Richmondu dělá hipoterapii. Chodí za ním a jeho koňmi i lidé, kteří na koně nebyli zvyklí. Všimla jsem si, že mají trochu strach, a viděla jsem i reakce koní. Koně vám ukážou, že musíte změnit svou energii. Nemůžete k nim přistupovat v nějakém zmateném, rozrušeném stavu, protože se leknou a stáhnou se. Pobyt mezi koňmi vás tak nějak ukotví a srovná.
Kontakt se zvířaty a s přírodou nás vrací zpátky na zem. Obecně totiž žijeme hlavně v hlavě a jsme neustále ve stresu. 

Janja: Existuje nějaký konkrétní druh samoty, který potřebuješ k tomu, abys skutečně viděla? Pro mě například samota nutně neznamená fyzickou nepřítomnost ostatních lidí. Může to být vnitřní prostor, v němž začínáme věci vnímat jinak. Já to tak mám ve svém starém dřevěném domě v lese. Je to první místo, kde se od dětství, kdy jsme se odstěhovali ze Srbska, cítím skutečně doma. Povídám si tam se svým psem a ráno chodím na procházku na krásné vyvýšené místo, odkud je vidět na obzor.

Mary: Vyrostla jsem na velké ekologické farmě ve Skotsku. Jako malá jsem tedy trávila čas buď v Londýně, kde byl samozřejmě velký shon, nebo naopak na velmi odlehlém místě. V dětství jsem se proto často sama toulala přírodou, abych si vyčistila hlavu. Jsme totiž početná rodina a náš dům byl docela malý. Mým únikem bylo prostě vyrazit ven a chodit.
Příroda člověka vždycky uklidní, takže potřebuji jít ven a pozorovat mraky. Je dokonce vědecky prokázáno, že zelená barva, která ve volné přírodě převažuje, působí na náš mozek a nervovou soustavu uklidňujícím dojmem.
Ráno si ráda dopřeju patnáct minut o samotě, než opustím ložnici. Pustím si vážnou hudbu nebo nějaké velmi klidné skladby, věnuji se dechovému cvičení a prostě se naladím na nový den. Také se snažím dávat si pauzu, třeba jen pět minut, když mám pocit, že příliš spěchám a jsem ve stresu.
V poslední době, když jsme ve studiu a připravujeme výstavu, ráda jím o samotě, abych měla těch třicet minut jen pro sebe. Žádné zvuky, žádný přísun informací. Taky se snažím co nejvíc chodit pěšky. Sportuješ?

Janja: Moc ráda běhám v lese a jezdím na kole. Důležitá je pro mě péče o sebe a kvalitní strava.

Mary: Taky moc ráda vařím vegetariánská jídla pro ostatní. Je to jeden z mých koníčků. A je to i velmi osobní záležitost. Čím dál víc mě zajímá původ potravin a živiny v půdě. Díky zájmu o přírodu a tomu, že jsem vyrůstala na farmách, si uvědomuju, že ochrana půdy a omezení chemikálií představují zásadní řešení. Existuje skvělý dokument s názvem Kiss the Ground a ten mě nesmírně inspiroval. 

Janja: Myslíš, že naše vnímavost vůči světu s věkem roste, nebo se musíme učit, jak o ni nepřijít?

Mary: Myslím, že se mi vnímavost rozhodně vrací. Jako děti tak nějak volně putujeme a pozorujeme svět, ale pak přijde určitý věk, kdy je všechno hrozně hektické – člověk se stýká s lidmi, chodí na večírky, hledá práci, řeší kariéru nebo vztahy a na dlouhou dobu se tím vším nechá rozptýlit. Já jsem se z toho v posledních letech vymanila a znovu našla to, co bylo odjakživa podstatné. Je pro mě důležité trávit čas o samotě, protože se snadno nechám rozptýlit ostatními lidmi a jejich názory mi vrtají hlavou. Čas pro sebe mi tedy opravdu prospívá.
Moc ráda poslouchám také hudbu a tančím, hlavně ráno, abych se naladila na správnou vlnu. Mám spoustu různých playlistů. Dlouho jsem si třeba při čištění zubů pouštěla „Freedom“ od George Michaela. Mám ráda i jednu skvělou věc od Billyho Poolea. Udělal úžasnou verzi písně „Your Song“ od Eltona Johna. Tu jsem si pouštěla před focením, abychom se všichni dobře naladili. Teď mám ráda i klasiku, třeba Maxe Richtera. Jeho hudba vybízí k zamyšlení, vyzařuje klid a zároveň působí moderně. Jakou hudbu posloucháš ty?

Janja: Při práci a navrhování poslouchám nejvíc klasickou hudbu, ale taky elektroniku, hlavně když se chystám někam vyrazit. Klidně jsem zašla na koncert vážné hudby, pak běžela domů, převlékla se a vyrazila na techno party!

Mary: Fotila jsem portrét Charlotte de Witte, která je techno DJkou. Opravdu mě to bavilo, protože jeden z těch snímků vznikl přímo během jejího vystoupení. Byla to skvělá zkušenost. A ta energie davu… Je to podobné jako na koncertě vážné hudby. I tam je dirigent, který to celé řídí.

Janja: Když se pozorně podíváš na lidi, kteří sedí a poslouchají klasiku, zjistíš, že třeba polovina z nich tak trochu tančí. Vidíš, jak se hýbou a reagují na hudbu úplně stejně jako na party. A ano, je tam jeden člověk, který ovládá celý dav.

Mary: Myslím, že koncerty vážné hudby byly kdysi něčím jako dnešní party. Hudba mi pomáhá uklidnit se, ale zároveň mi dodává dobrou náladu. 

Janja: Pojďme se trochu víc zaměřit na samotné šperky a myšlenku celé mé kolekce. Pro mě představuje Albedo okamžik proměny. Nejde o konečný stav, ale o chvíli, kdy se věci teprve začínají vyjasňovat. Je to něco, co vyvstane, jakmile se přestanete snažit mít vše pod kontrolou. Mary, myslíš, že fotografie dokáže zachytit člověka nebo předmět právě v tomto přechodném stavu?

Mary: Myslím, že podobně jako při tvém navrhování i v tomhle je určitá svoboda. Styl fotografie, který mám ráda, v sobě nese spontánnost a nechává prostor okamžiku. Nemám ráda věci, které jsou příliš dokonalé nebo do detailu naplánované, protože to, co je skutečně zajímavé, je vzájemná chemie, spolupráce, to, jaké je zrovna světlo, jak se věci vyvíjejí…
Když jsme se poprvé potkaly a začaly si povídat, bylo pro mě nesmírně inspirativní slyšet o hloubce a drobných detailech všeho, co děláš. Přišlo mi fascinující, že do svých šperků vkládáš skryté významy, takže každodenní nošení tvého díla se stává malým dobrodružstvím. Jsou to objekty, které vnímáš pokaždé jinak a které se stávají součástí tvého života.

Janja: Mám ráda jakékoli umělecké dílo, které v sobě nese vzpomínku nebo mi připomíná někoho blízkého či nějaký konkrétní okamžik. Jak fotografie, tak i šperk dokážou uchovat něco, co už tu není, člověka, okamžik nebo pocit. Myslíš, že právě proto si k nim vytváříme tak silné pouto?

Mary: Nejsem člověk, který by potřeboval spoustu věcí. Ty, které mám, miluji právě proto, že pro mě mají nějaký význam. Nutně si nekupuji hromady věcí. Ráda nosím to, co jsem od někoho dostala. Třeba se sestrou máme takové malé prstýnky, které jsme si navzájem věnovaly. Na mém je nápis „velká ségra“, na jejím „malá ségra“.
Ty i já máme rády vytváření určité atmosféry a podtrhování něčeho výjimečného. Šperk je vlastně takové miniaturní umělecké dílo. 

Janja: Líbí se ti, že když si lidé prohlížejí tvé věci, promítají do nich tak trochu svůj vlastní příběh? Mě baví odhalovat tu pravdu, protože já mám při tvorbě šperku určitý záměr, ale lidé v něm pak často vidí něco úplně jiného. Je velmi dojemné slyšet, proč si to koupili, co to pro ně znamená nebo čím se to stalo.

Mary: Vzpomínám si na tu sbírku můr, kterou jsme si prohlíželi u tebe v ateliéru, když jsem byla loni v Praze. Mnoho lidí můry nesnáší, ale já je miluju. Připadají mi úchvatné. A ty jsi tehdy vyprávěla příběh, který se k té sbírce vázal.
Je to podobné jako u té fotky, kterou pořídila moje maminka. Jmenuje se Jemné držení žáby a mimochodem patří k mým nejoblíbenějším. Když někoho provádím výstavou, vyprávím příběh, který se k ní váže. Často to ale dělám až poté, co si lidé vše prohlédnou, protože chci, aby si nejdřív vytvořili vlastní dojem. Někdo totiž uvidí žábu a řekne: „To mě rozesmívá,“ nebo „Připomíná mi někoho, kdo měl rád žáby.“ A jeden člověk třeba prohlásil: „Připomíná mi to princeznu, která ji zvedá, aby ji políbila.“ Ve skutečnosti je to fotka mé maminky, portrét jejích rukou, jak přenášejí žábu z cesty, aby ji nepřejelo auto.

 

společný portrét Mary McCartney a Janji Prokić: Grace Guppy
zátiší ke kolekci Albedo: Magdaléna Šeflová