Co bylo důvodem tvé letošní návštěvy Benátek? Bienále? Co tě na něm zaujalo?

Do Benátek jezdím hlavně kvůli Bienále. Vracím se tam skoro každé dva roky a letos tomu nebylo jinak. Přijela jsem už na zahájení a stihla několik vernisáží, včetně otevření českého pavilonu.

Letos mě hodně zaujal gruzínský pavilon s instalací létajících koberců, který byl naprosto fantastický. Na Bienále mě ale baví i to, že se tam pravidelně potkávám s přáteli, se kterými na sebe v Praze během roku nemáme čas. Vznikají z toho krásné společné večeře nebo dlouhé procházky podél vody. Benátky jsou prostě výjimečné a myslím, že by Bienále měl alespoň jednou zažít každý.

Na jedné z fotek je tvůj prsten položený na knize o Marině Abramović. Jaký vztah máš k její tvorbě?

Marina Abramović je pro mě jedna z nejzásadnějších umělkyň vůbec. Obdivovala jsem ji už od dětství a měla obrovský vliv na to, jak dnes přemýšlím o umění. Ukázala mi, že člověk může tvořit po svém, podle vlastního přesvědčení, a nemusí se řídit tím, co se od něj očekává. To pro mě bylo nesmírně důležité ještě dávno předtím, než jsem sama začala tvořit. Mám ráda celou její tvorbu, od raných performancí z dob bývalé Jugoslávie až po současné projekty. Možná je mi blízká i proto, že sama pocházím ze Srbska, takže její příběh pro mě má i osobní rozměr.

Kniha, která je na fotce, jsou její memoáry. Dostala jsem ji od své kamarádky Valerie Horvát a naprosto mě pohltila. Je napsaná stejně přímo a intenzivně, jako Marina sama mluví. Fascinovalo mě, jak popisuje okolnosti vzniku svých děl i vlastní životní zkušenosti.

Silně na mě zapůsobila také její putovní retrospektiva, kterou jsem viděla ve Vídni. Bylo to pro mě opravdu velmi emotivní. Zrovna teď jsem v Berlíně a chystám se na její další výstavu. Mezi mnoha skvělými ženskými umělkyněmi je pro mě Marina Abramović pořád jednou z těch vůbec nejdůležitějších.

Je v Benátkách místo, kam se vracíš při každé návštěvě, i když ho už dobře znáš? A čím je výjimečné?

Do Benátek se ráda vracím na místa, která mám spojená s Bienále. Jedním z nich je Pinchuk Collection, jejíž výstavy patří podle mě každý rok k tomu nejlepšímu, co je v rámci Bienále k vidění. Je to vždy jedna z mých prvních zastávek.

Letos mě nadchla také nově otevřená Fondazione Dries Van Noten s nádhernou inaugurační výstavou The Only True Protest Is Beauty. Byla pojatá jako současný kunstkabinett, ve kterém spolu přirozeně komunikují volné umění, design, móda i šperk. Celá instalace měla krásnou osobní linku a byla neuvěřitelně citlivě vystavěná. Silný dojem na mě udělala také Fondazione Prada. Nedaleko odtud jsem navštívila galerii SMACK Venice, kde byli pod jednou střechou vystaveni Lee Ufan a Alighiero Boetti.

Přesně tohle ale na Benátkách miluju. Člověk se může jen tak toulat úzkými uličkami, často bez mapy, protože mi tam stejně většinou nefunguje telefon. Někdy dojde do slepé uličky a jindy úplnou náhodou objeví malou galerii s díly Kiki Smith, která patří mezi moje nejoblíbenější umělkyně. To jsou momenty, které se nedají naplánovat a dělají Benátky výjimečnými.