Pro představení Časokryt v Divadle Na Zábradlí vytvořil scénický labyrint, který pracoval s tématem nostalgie. Vedle pokoje stylizovaného do šedesátých let se další scéna promění do minimalistické současnosti. Ve hře Můj boj. Zamilovaný muž v témže divadle nechal scénu střídmou, o to účinnější, aby fungovala jako projekční plocha pro monology herců. Scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin svou košatou fantazii neprojevuje jen na jevišti. Svou vizuální dramaturgií umí vyprávět příběhy, dokáže zaujmout a najít klíč, který chytne za srdce, a je jedno, jestli jdete do divadla na klasický kus, jestli procházíte centrem Vídně a zastavíte se u výlohy značky Hermès, nebo jestli jdete na výstavu Institut blízkosti, která zobrazuje téma péče.

Na konci března odpremiéroval v pražském Dejvickém divadle, kde vznikla inscenace Služebnictvo v režii irského režiséra Waynea Jordana. A pak o pár týdnů později bude mít premiéru inscenace Bořiny za břehem v Moravském divadle Olomouc. Režisér Miroslav Krobot se v Bořinách inspiroval životem legendárního moravského cestovatele Jana Eskyma Welzla a Marek má na starosti kostýmy a výpravu. Tyto dvě premiéry jsou zároveň jeho posledními v aktuální sezoně, a i když se pak bude věnovat především dokončování projektů pro příští divadelní sezonu, výlohám a taky přípravám filmu, vypadá to, že na svůj akční rádius bude mít překvapivě klidný květen a červen. „Jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Snad po tom zápřahu budu vědět, co se sebou,“ směje se.

Máte velmi akční období, premiéra střídá premiéru, do toho výstavy, scénografie i prezentace značek. Jak to všechno zvládáte?
Taky se někdy divím… Pravda je, že musím být velmi zkoncentrovaný a zafokusovaný na každý projekt a nerozptylovat se ničím jiným. I když mnohdy dělám několik projektů naráz, snažím se být zorganizovaný a nemít ve věcech chaos. U divadelní práce je výhoda, že je všechno naplánované a má svůj přesný harmonogram. Přesně vím, kde kdy musím být a málokdy se něco zásadně změní. Pro mě je největší strašák nejasnost, pak může nastat kolaps a stavebnice se rozsype. V hlavě se soustředím vždy jen na to jedno. A když je hotovo, mozek se uvolní zase pro nové nápady.

Jak nevyhořet?
Baví mě to tak, že to nevnímám jako práci, ale zábavu. Moje práce je můj koníček a vášeň. A taky nedělám nic jiného. Tím, že nemám tradiční rodinu a děti, tak své práci můžu dát mnohem víc času, kteří ostatní věnují třeba na výchovu dětí. Přes den většinou vyřizuji různé organizační záležitosti, mívám schůzky, zkoušky, obíhám dílny a večer, když je klid a už nezvoní telefon, se věnuji navrhování.

Jaké fáze jsou pro vás nejvíc stresující? Je to ten začátek, kdy máte před sebou jen bílé
stránky?
Mohlo by se stát, že právě v téhle fázi budu prokrastinovat nebo dělat nějaké zbytečnosti, protože se bojím, že mě nic nenapadne. Ale jakmile si k tomu sednu, mozek se rozjede. Nejdůležitější je se zbavit strachu. Když si do hlavy dáte, že to zvládnete, tak to prostě zvládnete. Pochybnosti berou padesát procent energie.

Jak na to zbavit se strachu?
Obecně nevím, ale u mě to přišlo kombinací různých skutečností. Už jsem ve fázi, kdy jsem překlenul první polovinu života. Mám za sebou nějaké zkušenosti, už umím řemeslo a do toho ještě nejsem úplně zkornatělý. Je to můj „vrchol“, kdy se potkávají síly, které zatím neubývají, a zkušenosti. Mnoho věcí je díky tomu jednodušších. Něco se ve mně odblokovalo a už sám sebe nebrzdím.

Měl jste někdy období, kdy to drhlo?
Taky jsem si prošel krizí, to bylo před covidem. Bylo to něco jako vyhoření. Zastavení v covidu a uvědomění, že nemusí jít všechno tak hladce, jak doposud šlo, mi dost změnilo uvažování o světě. Objevil jsem v sobě pokoru a vděčnost. Do té doby jsem neřešil žádné existenční otázky, což nastalo v době pandemie. A to mě dost posunulo, jak v tom, abych věci nebral tak vážně, protože všechno může být jinak, tak v tom, že je potřeba vytěžit, co se dá, dokud můžu.

To znamená, že většinou neříkáte ne?
To zase ne, vždycky záleží na tom, o jaký typ díla by šel. Kdybych dostal nabídku na dobový historický film, silně bych se rozmýšlel, jestli ho vzít. Je to hodně náročné, aby člověk neudělal chybu, je těžké, kde a jak věci sehnat. Většinou na to není tolik peněz, kolik si mohou dovolit zahraniční produkce, zároveň u nich vidíme, jak to může vypadat, když není žádné omezení a nemusí se to dělat na koleni. A asi by mě nebavil ani čistý civil. Naopak mám rád určitou míru stylizace a i to, že mám různorodé projekty. Od experimentálně-alternativních věcí, až po pop-kulturní a komerční až po klasiku. To vnímám jako obrovské štěstí.

Jak si vybrušujete svůj vizuální přístup?
Nemám tolik času, kolik bych chtěl, jinak bych daleko víc studoval současné trendy v umění i v divadle. Jezdil bych za kulturou mnohem častěji do zahraničí. Ale jakákoliv návštěva galerie současného umění je nabíjející a podnětná. A těším se na léto, kdy jedu na dva týdny do Japonska. Léto si užiju.

Uvidíme, co přinese vaše cesta do Japonska…
Klidně se může stát, že pak scénografie budou papírové jako origami a kostýmy ve stylu kimona. To se mi stává dost často, že mě něco uchvátí a pak se to snažím nacpat do divadelní scény i u Shakespeara.

Máte při kreativním procesu nějaké rituály?
Uklidňuji vjemy. Potřebuju se soustředit a potřebuji ticho. A vonnou svíčku. Mám rád vůně,
ty pálím pořád.

Nyní jste především divadelní scénograf, ale ještě před pár lety jste dělal módního ředitele
v časopisech. Jak na tohle období vzpomínáte?
Byla to mezizastávka, která trvala patnáct let. Móda mě vždycky bavila. Nevnímám to, že je to odjinud, že je to jiný obor. Móda patří k divadlu, promítá se do něj. A hezké estetické věci mě oslovují celoživotně. I módní stránky se vytvářejí jako trochu umělý svět. I tam, stejně jako na jevišti, probíhá hra s realitou. Tyhle světy se dotýkají. Móda mě baví dodnes, rád se oblékám, rád módu nakupuju. Jsem scénograf ve svém vlastním interiéru a v životě kostýmní výtvarník. Baví mě hra se styly, rád se proměňuji a zdobím.

Jaký máte vztah ke šperkům?
Šperky mám rád, ale cestu jsem si k nim našel až relativně nedávno. Nikdy jsem šperkům nějak hluboce nerozuměl, řídím se pocitem líbí-nelíbí nebo oslovuje-neoslovuje. Šperků nemám moc, ale těch pár kousků, co mám, mám moc rád. Líbí se mi, když je za šperkem příběh, třeba historie u nějaké světové značky, nebo osobní spojení, když znám tvůrce, jako v případě Janji. Pak mám ke šperkům speciální vztah. Nestane se mi, že by mě oslovilo něco, co neznám. Osobní vazba je pro mě důležitá.¨

Jaké konkrétní šperky nosíte?
Mám dva prsteny, jeden z nich nosím denně. A nosím hodinky, které mám na zápěstí pořád. A sem tam nosím i přívěsek na krk. Se zdobením to nepřeháním. Už mám přeci jen nějaký věk a nechci působit trapně, přehnaně, i když uvnitř mě je mnohem mladší kluk, než říká datum v občance. Za věk se nestydím a jsem s ním smířený, ale líbí se mi, když někdo stárne s elegancí a nepřeťápne to. Člověk musí mít vůči sobě kritické oko.

Je vám blízká symbolika šperků od Janji?
Ano, baví mě, jak citově ke šperkům přistupuje. Já si pak u šperků nacházím i své vlastní osobní symboliky, například kosatec je moje opravdu oblíbená květina. A můra, kterou má šperkařka v kolekci Amor Fati, připomíná mou oblíbenou píseň Noční motýl. Líbí se mi, jak Janja používá materiály a tvary. Je to romantické, ale nepřeplácané. Je v tom duše, hloubka a taky pohádka. S tím velmi souzním.

Je pro vás důležitý interiérový design?
Víc než styling. To, v čem bydlím a žiju je pro mě důležitější než to, v čem chodím.

Jak jste si vytvořil svůj pocit domova?
V mém bytě jsou výhradně věci, které mám rád. Není to předesignovaný vyčištěný prostor. Jsem velmi sentimentální a nedám pryč věc, ke které se váže nějaká moje důležitá vzpomínka, jen proto, že mi to tam nesedí. Myslím, že můj byt je útulný, má nějaké estetické ladění a formu, a plný věcí, které chci kolem sebe mít.

Které to jsou?
Hodně váz, obrázky od bývalého kluka, prazvláštní konvičku ze Šanghaje, kterou jsem koupil na ulici od nějaké pouliční prodejkyně, dřevěnou píšťalku ve tvaru penisu z Bogoty. A mávací plastovou kočičku z obchodu na Letné, vyřezávaný svícen od mého dědy. Křesla z nové scény, lampa ze 70. let z bazaru a do toho Fornasettiho talíře. Je to pestrý životní mix.

 

Foto: Magdalena Vojteková